Poprvé v životě vyrážím na cestu s obytňákem. Těšení se vystřídá obhlížení parádního, zcela nového auta dlouhého 7,4 metru. To je hodně!
Následuje ale jednoduché zaškolení a spokojený úsměv po usednutí za volant. Ve verzi s automatickou převodovkou míříme z pražského Smíchova ve čtyřech lidech směr jih. Jih Česka. Jízdu beru i jako test, jak si užít hotelu na čtyřech kolech v době koronavirové. Mimo kempy, na náhodu, i s využitím kempařských aplikací.
Jmenuju se Honza a mimo jiné rád píšu. Dobrou zprávou proto je, že můj béčkový řidičák stačí na řízení “áčkového…” chce se mi napsat “…plavidla”. V tomto šikovně řešeném prostoru bych si možná užil i cestu na Mars. Zvu vás teď letem světem do zkušeností a postřehů z 11-denní jízdy Rychlým Divočákem. To je dětská přezdívka půjčeného vozu Adria Matrix s kuchyňkou, sprchou, toaletou a vytápěním. Vyzkoušeno díky KaravanyČesko / AnywhereCampers.com.
Ochutnáte ozvěnu nádherného západu slunce při parkování v zelených kopcích nad lesklou hladinou Lipna, jindy stylového nocování v tichých pastvinách mezi koňmi, nebo u větrného mlýna jak vystřiženého z Holandska. Přijde i menší drama, když zaprší, ale neuschne. Začátek je obsáhlejší kvůli seznámení se (s vozem), ale další dny už budou na čtení rychlejší. Než se vydáte do půjčovny, dobře se usaďte, už teď jedete s námi.
DEN 1 – část 1
“Zastav mi na pumpě na kafe,” žádá Jana mě, řidiče Honzu. Zastavuju po chvilce na prvním volném placu kdesi ve Strunkovicích nad Volyňkou. “Jano,” kývnu bradou dozadu. “No proč ne,” usměje se taky a během chvíle bublá na jedné ze tří plynových plotýnek káva v moka konvici, která je součástí plně vybavené kuchyně. Jsou tu třeba i utěrky a mycí prostředky.
Ela a Majda, dvě osmileté holky, už jsou dávno odepnuté z podsedáků, poskakují si venku a zpívají nově vzniklou hymnu výpravy: “Medvěd, srnka, koloušek, chodí v lese bez roušek. Lišče malé, oranžové – je to tým Divokých…” Obě nejmladší členky osádky vozu si následně vyžádají ještě teplou ovesnou kaši s kousky čokolády. Pohoda. Po chvíli opět pokračujeme směr…
…ZAČÁTEK
Do smíchovského depa společnosti KaravanyČesko přijíždíme autem, které zde zůstane zaparkované po celou dobu naší výpravy. Obyťnák mohl být přistaven i přímo do naší ulice. Tady si ale ve skladu můžeme vybrat ideální velikost horských kol – je to v ceně! Do prostoru v zadní části vozu se vejdou nejen tato dvě půjčená dospělácká, ale i naše přivezená dětská “čtyřiadvacítka” a juniorské BMX. Je tu navíc standardně uložený venkovní stůl a čtyři kempingová křesla. “Ó, to je parádní garáž,” vydechly holky a já do ní přidávám velký pytel dřevěného uhlí. Součástí výbavy je totiž i malý skládací gril.
Obcházíme auto s milým a věcným panem Damienem. “Dneska už jste sedmé auto, které vypravuju,” říká v pátečním odpoledni a otvírá jedny z mnoha postranních dvířek, kde se skrývá plastový kufřík na kolečkách. Poklad uvnitř není, zatím je prázdný. Je to pojízdný rezervoár chemického záchodu z prostoru pod toaletou. Manipulace je jednoduchá, asi jako když měníte sáček ve vysavači. Uvidíme sami. Další dvířka: “Tudy se hadicí doplňuje voda, nádrž má 140 litrů,” popisuje Damien a pokračujeme k elektrické zásuvce a dvířkům s nádrží na LPG. “Díky tomu vám to uvnitř topí, vaří a jede na to i lednice s mrazákem, když nejste napojeni kabelem na elektřinu,” podotýká.
Interiér je parádní. Všechna auta půjčovny jsou stará jen rok nebo dva, tohle je funglovka s 883 km na tachometru. Přestože znám z webu fotky i plánky, vnitřní prostor je překvapivě větší, hlavně delší. V přední částí je jídelní prostor pro 5 lidí s dostatečně velkým stolem. Nad ním se od stropu elektricky spouští dvojpostel s bočnicemi a žebříčkem. Je tu kuchyňská část a ovládací panel celého systému světel, vody, teploty, a podobně. Následuje sprcha a separé záchod, vzadu je ložnice působící jako velká prostorná kajuta s třemi okny. Součástí jsou peřiny, ručníky, pod postelemi jsou obrovské úložné prostory na zavazadla. Čtyři veliké tašky nezaplní ani polovinu. Opticky světlé a čisté. A už je tu…
…START
Otáčím klíčkem v zapalování. Tohle je pro mě jedna ze dvou chvil napětí (ta menší). “Vejdu se na silnici? Vytočím se z brány?” napadá mě. Nejdelší auto, které jsem dosud řídil, byla před pár měsíci prodloužená verze Mercedesu Viano díky akci CestaDoNice.cz. Jenže ze sedadla tohoto obytňáku vypadá i Kodiaq od škodovky jako malé auto. Jízda je však překvapivě jednoduchá. Možná mi trošičku pomohlo, že jsem posledních pět let jezdil Hondama CRV (a ne třeba autem Mr. Beana), které jsou jen o něco málo užší. Motor o objemu 2,3 litru naskočil, stačí zařadit “D” jako dopředu a JEDEME…
DEN 1 – část 2
…směr Strakonice, možná Šumava. Auto na podvozku Fiatu je na svou velikost překvapivě hbité. Výkon motoru je dostatečný na pohodlnou jízdu bez sebemenšího trápení. Matrix žere naftu a ceny jsou teď pro tento typ cestování výjimečně příznivé. Zpětná zrcátka jsou spíš zrcadla. Větší horní části těch sloních uší ukazují výborně celé boky auta až k zadní části vozu, lalůčky pak odhalují výhled do daleka za nás. Na středové zpětně zrcátko zapomeňte, to je jediný nezvyk. Nebo naopak podvědomě zažraný návyk, protože co chvíli koukám skrze jeho odraz do ložnice. Ale zvykám si.
“Kdy už tam budeme, tati?” ptá se Ela. – “Kde?” – “No, tam, kam jedeme.” Tohle je to parádní. Protože nevíme přesně, kam dneska dojedeme. Jediným nejzazším bodem je přehrada Lipno. Jinak můžeme zůstat kdekoliv a takový je i plán celého výletu. Vždy se rozhodneme ráno, co budeme zhruba chtít. Jenže teď se blíží první podvečer, jsme v líbivé kopcovité krajině Šumavy a třikrát marně zkoušíme sjet z hlavní silnice. Jednou nás odradí zákaz vjezdu, podruhé vojenský prostor a potřetí ani nevím. Už to vypadá, že zaparkujeme ve vesnici, na vyhlídnutém kopci, nedaleko jednoho penzionu.
Ještě to zkusím. Prostě jedeme, protože můžeme. “Medvěd, srnka, koloušek…” skandují snad tisícihlasem dvě jemná dívčí hrdla: “Hele, krávy. A mají telátka! Ježiš ty jsou roztomiloučký.” Přejíždíme vlakové koleje se zastávkou Pernek na Šumavě, šviháme to polňačkou vlevo a nejen čas se zastavuje v krásné krajině poblíž prázdného hotelového resortu. Padá tma, obloha je plná hvězd. Nesu holky v pyžamech ven, oči vzhůru: “Jééé!” Je pozdní noc, 3/4 osazenstva spí. Koukám na displej – venkovní teplota 5 stupňů, vnitřní teplota (nastavených) 20 stupňů. Mmm…
Technická: Pokud obytňák není připojen káblem na externí zdroj elektřiny, nefungují velké zásuvky – třeba na notebooky. Jedou však všechny USB nabíječky a všechny typy osvětlení. Baterie (jsou dvě) se dobíjejí při každé jízdě. Displej pak ráno ukazuje 91 procent kapacity nabito. Skvělý výběr mezi několika typy osvětlení od bodovek, přes lampičky po “ambient”.
DEN 2 – sobota
Jsme jen pár kilometrů od Horní Plané, sem se také přesouváme. Malebné náměstíčko, příjemná zahrádka s jídlem a vedlejší cukrárna si za čokoládový dort zaslouží medaili. Vyjíždíme nad kostel, dál do kopce alejí podél hřbitova, až se ocitáme na placu s nádherným výhledem na vodní hladinu. Zaparkování – jízda na kolech – pivo s místními pohodovými lidmi – vietnamský obchůdek – společný oheň – buřtíky. Tady už dneska zůstaneme. Postřeh – dvě dívky se vejdou do sprchového koutu najednou a zvládnou smýt trávu, pampelišky, hlínu, popel i mour na pouhý jeden zátah bojleru.
TIP: Romantický výhled na hvězdy nabízí jasná noční obloha při poležení v zadní ložnici. Stačí nezatáhnout roletku střešního okna. Nádhera. V nočním klidu je ovšem znát každý výraznější pohyb, který lehce zavlní vozem, aniž byste zdaleka tancovali kankán.
Technická: V nádrži pitné vody zbývá 25 procent. Toaleta hlásí zaplněnost 75 procent. Procenta mi jdou, takže umím spočítat, že se nám daří na 100 %. Postřeh: na českých silnicích se vyplatí vzít do plně vybavené kuchyně několik obyčejných gumiček na stažení příborů k sobě. Výmoly občas cinkavě připomínají, že frčíte obytňákem.
DEN 3 – neděle
Už podruhé se probouzím díky nocování mimo civilizaci do zpěvu ptactva. Stěny obytňáku jsou zvukopropustné, chápu už asi, proč je v kempech daná večerka. No nic, jedeme. S Rychlým Divočákem jsem se rychle sžil. S autem se díky rejdu výborně manévruje v křižovatkách, na kruháčích i na parkovišti venkovského Coopu při koupi zapomenutého kečupu. Motor skvěle zabírá v kopci, na rovných úsecích silnic je potřeba hlídat “devadesátku” nebo nastavím tempomat. Kdykoliv zastavíme, je možné uvařit kávu, v ledničce je stále vychlazené pivo-limo, v mrazáku nanuky.
TIP: Mnohdy se vyplatí sjet z hlavní silnice pryč po směru cedule s názvem hotelu. Pak jedete silničkou i kilometry sami a… Óóó! Místo s nádherným výhledem. Na louce děláme piknik.
“Stezka v korunách stromů” je prvním plánem na další den. Přijeli jsme totiž k vyhlášené atrakci pozdě, už zavírají. Je to kvůli tomu, že první polovinu výletu se snažíme jet bez podpory internetu, prostě na náhodu. Míříme hledat nocleh přes obec Lipno nad Vltavou na druhý břeh. Směr Gugldorf. Dostaneme se na 200 metrů od hraničního přechodu. Jedeme nádhernou lesní krajinou, louky v zapadajícím slunci, pastviny, nikde nikdo. A pak – louka s polní cestou, bez značky se zákazem, zve do své náruči večera a noci.
TIP: Obytňák jako lesní vyhlídka. Holky otvírají zadní střešní okno a číhají na srnky, možná i na jelena. Úspěch, vizuálně uloví jednoho zajíce!
Technická: Pitná voda v nádrži se přes den překvapivě zvedla na 50%. Naopak se blíží čas vyprázdnit “toaletní kufr”, který začíná hlásit svítícím červeným okem blížící se únosnou mez. Na benzinkách se ptejte, někde vás to vylít (ne)nechají. Překvápko – obava ze zápachu žumpy se nenaplnila. Díky modré tabletě při vylévání neruší zápach. Dobrá zpráva!
DEN 4 – pondělí
Auto mě nepřestává překvapovat vychytanými detaily – i díky tomu, že jsem vzhůru první. Jana spí v zadní ložnici za posuvnou přepážkou, holky spí na elektricky spouštěcí palandové posteli v přední části vozu oddělené temným závěsem. Když doslova uprostřed spáčů vařím čaj na plotýnce (jde to rychle!), uvědomuji si výborné rozložení prostoru. Bez světelného rušení ostatních mohu otevřít v kuchyňské části boční i stropní okno, mám tu svůj jasný den, pohoda. Zároveň mám volný přístup k ledničce, na toaletu i do sprchy.
Je tu všude spousta odkládacích skříněk, zákoutí, poliček, kapes… Na malém prostoru se dá jednoduše udržovat pořádek – pro mnohé dámy i pány určitě dobrá zpráva. V kuchyni je vše potřebné. Jen mlýnek na kávu máme svůj, pro čerstvé umletí. “Ách, ta krásně voní,” shodují se holky. Užijeme si výlet na obří rozhlednu, les voní, obloha je modrá. Navečer přejíždíme k “vlkům u Srní”, kde se díky místní domorodé kamarádce dostáváme do “zakázané oblasti”. Policajti koukají, že nás ani nestihnou zastavit. Dcera přesto brečí, že dostaneme pokutu. Modré majáky ale zůstávají vypnuté, nikdo nás nepronásleduje.
Technická: Jedeme odpoledne kolem benzinky, netuším, kolik máme plynu. Stavíme. Ventil je nalevo, ale LPG pistole napravo. Po dohodě s obsluhou točím Divočáka do protisměru, beru ze dveří redukci, a čerpadlář už se o všechno postará. Jednoduché. Čtyři nanuky Magnum mě tu stojí víc než plyn propálený za 3,5 dne. Beru rovnou i naftu (více o nákladech v závěru textu). Displej v noci hlásí 0% vody. Ještě ale teče.
DEN 5 – úterý
Zůstáváme den na místě bez zapnutí motoru. To je důležitá zpráva, protože ani za více než nějakých 40 hodin neklesne kapacita baterií pod 80 procent. Jdeme se podívat na blízký výběh vlků. Jo, tenhle parking na okraji louky a chráněné krajinné oblasti je jediným místem celé výpravy, kam se s obytňákem každý jen tak nedostane. Děláme si oheň blízko kamarádčiny momentálně opuštěné chalupy, v noci nás pak opouští Ely kamarádka Majda, kterou dle domluvy vyzvedává její táta.
Technická: Když si chcete vypít kávu, a pak napustit prázdnou 140 litrovou nádrž na vodu, udělejte to kvůli času obráceně. Začněte nejprve hadicí napouštět, pak až vařte kávu. Od plotny, ale i zvenku, je vidět na displej, kde se zobrazuje přibývající množství v procentech. Kávu stihnete namlýt, uvařit a zcela určitě i vypít. Napouštění úzkou 10-metrovou hadicí totiž trvá zhruba 15 minut. Tip: rozhlédněte se po interiéru včas. Až dnes jsme našli redukci z malé na velkou zásuvku (první den ji navigátorka nechtěně zamaskovala taškou). Notebooky už můžeme nabíjet kdykoliv, hlavně připojujeme nastálo naši velkou cestovní wifinu.
DEN 6 – středa
Už mi chybí cestování. Otočit klíčkem. Je to zvláštní. Je to návykové. A to jsme byli jen dvě noci na stejném místě. Těším se, až vyjedeme. Nejprve si ale vyjedeme po okolí na kolech. Vzadu v garáži jsou jindy bezpečně přikurtované, že se ani nehnou. Hezká krajina! Autem pak přejíždíme severně k Orlické přehradě. Zkoušíme, jestli najdeme šikovné místo u jednoho prázdného kempu. “Jen tam jeďte, vždyť tady nikdo není,” mává rukou muž se sekačkou na blízké zahradě.
Jenže je tu zákaz vjezdu do areálu – projedeme – navíc prázdná recepce, takže se vracíme. Nechceme vědomě překračovat pravidla. Ostatně na každém místě to po našem odjezdu vypadá čistě jako před tím, což považuji za velmi důležité v případě tohoto stylu cestování. Po pravdě, v zemích na západ od nás bych si tento styl nocování na divoko kvůli tvrdým pravidlům i pokutám nedovolil. Zaplaťbůh za naši krásnou zem.
Pokračujeme přes vodu směrem ke zřícenině Zvíkov. Na jinak prázdném parkovišti v zeleni tu stojí další obytňák. Jo, dalo by se tady nocovat, navíc nedaleko pivovaru, ale zmlsanost volnou přírodou bez asfaltu nás po prohlídce památky žene dál. Až na travnaté parkoviště před rybářským kempem u Milevska.
Technická: Ke kempu jsme dorazili za tmy, byla to první jízda v noci. Světla svítí 🙂 Vůbec je to super s vnitřní elektrikou – díky dennímu popojíždění nikdy nepadla pod 80 procent. Je pravda, že pouze svítíme, nabíjíme mobily a dva notebooky a máme připojenou cestovní wifinu.
DEN 7 – čtvrtek
Smrt s námi přichází zúčtovat hned po ráno. Vážně, jmenuje se tak provozovatel areálu – Smrt. Za auto a noc chce sympatických 180 korun (“Vždyť se tady o ten trávník na parkování starám”) a ještě si hezky popovídáme o zajímavé historii jeho příjmení. Tohle je pro mě jeden ze světlých bodů cestování – možnost povídat si s náhodně potkávanými lidmi, které cestování obytňákem přináší jak na běžícím pásu. Ale pokud to není váš styl, prostě zabouchnete dveře, všechna okna, zatáhnete všechny clony a u lahve vína si představujete, jak … třeba letíte na Mars.
My naopak roztahujeme boční markýzu na louce u rybníka, protože kdy už jindy, když je pořád krásně slunečno. Chceme udělat takovou tu mastňáckou fotku, jak si čteme v křesílkách. Proti elektrické posteli se stínící plachta vytahuje manuálně a jsou potřeba dva zdraví lidé. Není to pro párátka! “Jano, držíš?” – “Držím.” – “Drž!” – “Jó…”
Posouváme se v pozdním odpoledni ani ne o 20 kilometrů vedle do kopců. Zajímá nás tam jízdárna – jestli by se Ela mohla projet na koníkovi. Telefon je nedostupný, jedeme zase na náhodu. “Bohužel, nejde to. Chystáme se ráno na závody, jsou teď první po koronaviru,” říká na místě majitelka. Paráda ale je, že s karavanem můžeme zůstat přes noc na jejich pastvině na okraji obce, hned za plotem se pasou koně. Nad naším velkým vozem zase svítí Velký vůz. Ela už ho pozná sama.
Technická: Každý řidič protijedoucího obytňáku zdraví zvednutím ruky, moje dlaň už vyjíždí vzhůru také automaticky. Během pár dní jste součástí “klanu karavanistů”. Postřeh: přestože jindy v autech rád řadím ručně, jsem rád za obytňák v automatu. Prostě se to k němu hodí a Adria Matrix na podvozku od Fiatu je v našem případě poctivý pracant.
DEN 8 – pátek
Z Táborska míříme na Prahu, kde si dneska vyskočí Ela za jinými aktivitami. Na dálnici se mi cestou znovu potvrzuje, že autu dělá dobře rychlost kolem 110 km/h. Pak už výrazněji cítím boční poryvy větru, když třeba předjíždíme kamiony. Ale to bude o zvyku. Co mě nepřestává bavit je vysoký posez a nádherný rozhled z “ředitelského křesla” za volantem. Však jeden z mých dědů byl autobusák, druhý řídil velkou avii, a možná i proto má pro mě tahle míra 7,4 metru veliké (a hlavně dlouhé) kouzlo.
Když jsem před týdnem vyjížděl z Prahy, byl jsem obezřetný kvůli zúžením v uzavírkách. Aktuální mezizastávka v Praze je najednou “levou zadní”. Říkám si, že když ulicemi Braníku projedou popeláři, projedu taky. Odpoledne už jsme u Máchova jezera, protože kdy jindy tu bude méně lidí než v době koronavirové. Projíždíme tady opuštěnými lesními kempy, tábory a osadami a jsem šťastný, že v létě nemusím být tady ani v italském Bibione. Nocleh vybíráme poblíž podle zdarma-aplikace Park4Night (kde si lidé dávají tipy) na klidném, zpevněném parkovišti v zeleni “Pod Borným”. Jsou tu další tři obytňáky a jeden karavan. Poprvé zažíváme déšť bubnující do střechy, romantika.
Technická: Jak bezpečně zaparkovat na noc? V noci mám roztažené rolety na předním skle, čtu si. Najednou hukot, na parkoviště se přiřítí americký pickup na obřích kolech. S kvílením pneumatik opíše dvě kolečka mezi dvěma jinými karavany a během chvilky je zase pryč. Jsem rád, že stojíme opodál, za stromem, a v případě odjezdu nemusím nejprve couvat. Dobře si vyberte místo!
DEN 9 – sobota
Nejdramatičtější den s Divočákem nastává dnes, protože už druhý den prší. Kávičková pauza v lokalitě Kokořínsko na okraji louky hned u silnice mě málem vyšla draho. Kola se na vyježděné travnaté cestě marně protáčejí směrem k silnici. Zkouším to popředu, zkouším couvat. Marně. Nadávám, pěním, chladnu. Podkládáme kola kusy kartonu, pak klacky… Nic. Přicházející tři hledači pokladů s detektory kovů. Radíme se. Jedu, končím od silnice ještě dál. “Zkuste to podložit klackama.” Tohle prostě není osobák.
Nacházím na internetu číslo na mobil na starostu nejbližší obce Dobřeň. “Nemáte traktor?” – “Nemám, a o nikom teď v sobotu nevím.” Je ochotný, přijíždí po chvíli svým autem 4×4. Ha, lano je nekompatibilní (ve skutečnosti tam bylo druhé, ale pod jiným sedadlem). Starosta i hledači tlačí do čumáku Divočáka, já zkouším couvat. Bahno létá. Displej už nekonečných 10 minut signalizuje, že brzy dojde nafta – asi nejen pocitově žere Divočák rochnící se v bahně asi 500 litrů na metr. Po tolikáté zajíždím čumákem do svažité louky, pomalu couvám po rovině, zrychluju, točím zadek k silnici, auto tancuje jak na ledu. Chlapi hecujou gladiátora, který nejistě …ještě kousek, ještě!… dosahuje cíle. Hurá! “Pane starosto Špačku, díky za váš čas!”
“Jano, musíme najít nějaký minipivovar na oslavu.” A už stojíme v centru Mělníka a s výhledem na radnici čekám, až ze mě vyprchá desítka Vopičák. Chceme hezky spát, koukáme na Park4Night a jedeme 30 km k nádhernému větrnému mlýnu. Večeříme už jako v Holandsku. Máme nakoupená domácí vajíčka z farmy, při míchání vařečkou si uvědomuju, jak mě baví, že si každý den ze stejného okna užíváme jiný výhled. Baví mě, že můžu popojet zase dál. A ještě dál. Najít nějaké hezké místo na nocleh.
Technická: Tankujeme naftu na pumpě v Dubé, kam nás posílá navigace. Po zeptání zde vyléváme i toaletní kufr, mají tu také venku kohoutek s vodou na straně pro kamiony, doplňujeme 75% nádrže. Nemají LPG, ale my jsme spokojení. Máme dost.
Den 10 – neděle
Cože, vy jste ještě nebyli v Lobči u Mšena? Tak to musíte napravit, ideálně s obytňákem. Protože tady najdete nejen výrobnu jablečných “sídrů” (neplést si “cidre” francouzského typu a “cider” anglického typu), sirupů a octů s názvem BACHA, ale také parostrojní pivovar radost pohledět i ochutnat. Pak si můžete třebas i pod parou chvilku lehnout, doma, na posteli, ve svém obytňáku, a místo Velkého vozu máte výjimečně výhled přímo na komín pivovaru.
Technická: Objeven další úložný prostor s dutém schodu. A ještě jedna věc! Dobře se domluvte kam až chcete dojet, maximálně. Poslední noc jsem chtěl totiž strávit maximálně do 30 km od Prahy. Jenže po Šumavě, Orlíku a Kokořínsku jsme byli tak zmlsaní krajinou, že řidič (k nelibosti navigátorky) projel severními kraji od Prahy (v okolí jezera Lhota se nedá zůstat), prosvištěl metropolí naskrz a jízdu zakončil až pod Brdy v Kytíně. Jo, je to asi 30 km od Prahy a mají tu hezký pivovar 🙂
Den 11 – pondělí
Čas návratu se rychle blíží. Zatím stojíme na travnatém parkovišti nad Kytínem s krásným výhledem. Brzy už ale bude Divočák zpátky v Praze na Smíchově vypulírovaný i s použitím ozónu, takže po nás v interiéru nezůstane ani stopa. To je dobrá zpráva pro všechny další zájemce o půjčení jednoho z desítek moderních aut v nabídce. Prostorem totiž zrovna voní vajíčka na cibulce, než zase bude obytňák jako nový. Tedy skoro.
Po návratu do depa společnosti KaravanyČesko má auto o 1061 kilometrů víc najeto. Nafta nás vyšla za celou cestu na zhruba 2800 korun, plyn LPG ve dvou čerpáních celkově nepřekročil cenovku 300 korun. “Tak jaké to bylo,” ptá se při povinné obhlídce vraceného auta pan Damien, který nás nedávno, a přitom tak dávno vypravoval. – “Parádní.” S tímhle autem a jeho vybavením totiž můžete zažít opravdovou nezávislost při cestování, přitom si užívat komfortního zázemí. Ale to všechno už víte.
Technická: Je to jen pocitovka, ale přesednutí z Divočáka do běžného kombíku je znát – vaše auto nikdy nebylo tak malé jako po návratu. Naopak vaše “doma” nikdy nebylo prostornější. Zážitky skrze vnímání prostoru pokračují ještě dva dny po příjezdu. “Ty jo, z kuchyně do koupelny je to chodbou docela štreka,” směje Jana, navigátorka ve výslužbě. A já, řidič Honza, se těším, až zase jednou přijde Den 1.
